V sobotu 19. března v 9:00 jsme měli sraz…na nádraží. Cílem akce bylo: dostat se do doby dávno minulé a ulovit si mamuta.
Sešlo se nás bohužel málo, akce se však přesto rozběhla. Po vystoupení z vlaku nás podle mapy více-méně spolehlivě Stromek zavedl do Národního sadu. Tam se začali členové výpravy houpat… a ejhle, najednou se zahřmělo (jako) a byli jsme o pár tisíců let zpátky. Plahočili jsme se pralesem, vyráběli si pravěké zbraně (Glum měl úspěch s lukem), dorozumívali jsme se posunky a jednoduchou mluvou – naše nová jména: Bong, Bé, Mé, Mňau a Haf se zažila a zase bylo: „Mamut ham Mńau“. nebo „Mé!, Bé! Ťap, ťap, HOP, HOP!!“. Cestou pralesem jsme sem tam potkali divné živočichy homo, co vodili HafHaf, ale nelovili jsme je. Ještě jsme měli zásoby z domu – do těch jsme se pustili, když jme objevili, že těžkou práci už někdo udělal za nás a obrovská jáma na mamuta už byla hotová (= lom na vápenec na Kotouči). Dole v jámě se batolilo několik žlutých mamutů – hurá, nebude hlad.
Vystoupali jsme ještě na nejvyšší vrchol hory a pak jsme se pustili z kopce. A najednou: „Hele! Mama mamut! A mimi mamut!“ – této příležitosti už jsme využili a mládě ulovili. Je sice pravda, že na to padly veškeré naše zbraně a mamuti ještě žili, ale mládě jsme dorazili a odkrojili si z něj notný kus masa na dlouhou cestu.
Dál nás vedl Mňau, tedy Glum. Lesní cestou, kolem soch až zpět ke kolotočům, tam nastal při točení zase velký třesk – a byli jsme zpět v moderní době. Na štramberské náměstí jsme došli bez problémů a tam jsme zamířili do muzea – mají tam třídu a vypadalo to, že by účastníci výpravy v obecné škole z přírodopisu propadli. No, však tam někdy zajděte a uvidíte. O patro výše byly nějaké zkameněliny ve vápenci a historické nálezy a úplně nahoře nás čekal svět Zdeňka Buriana – od Vinnetoua, přes Verneovky a obrazy historických příšer až po Rychlé Šípy.
Až do muzea nám zavoněly štramberské uši – neodolali jsme a v místní pekárně jsme ještě teplé nakoupili. S vyhlídkou na pečené mamutí maso to stejně někteří nevydrželi a zákusek si dali ještě na náměstí… Ale pak už jsme se dali k vrcholu místního Mont Blanku a těsně pod vrcholem směrem západním cestou necestou na vyhlídnuté místo k vaření. Rozdělat oheň se podařilo (i když to měl udělat Glum, ale to bychom jedli maso studené). Mezitím Zubka rozdělila porce a už jsme opékali… Mňam, Stromek si přidal. A jakýsi HafHaf se chtěl u nás přiživit – neuspěl.
Tak, po jídle jsme vyrazili kolem Váňova kamene ke Kopřivnici a oproti minulé výpravě jsme na místo dorazili ještě dřív, než vlak – dokonce jsme na něj pár minut čekali.
A pak už jenom příjemně utahaní hrajíce ve vlaku hru nahluchlého nedovtipy (Na pako) počítali jsme stanice – až k nám do Studénky. A sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…
Zase jeden příjemně strávený den. Kdo chce, může se podívat…
Jezevec
Přidejte odpověď